Můj životní příběh

27. únor 2015 | 21.49 |

Chtěla bych Vám dnes říct sůvj životní příběh, který se mně stále drží, at dělám cokoliv. Je to trochu smutné, ale má to i pár pozitivních stránek...

Tak abych začala, mé trápení, odmítání mé osoby společností začalo už na zakládní škole. Byli jsme chudí, já chodila v out oblečení, měla jsem odlišné jídlo od ostatních, díky celiakii, chodila kamkoliv v doprovodu rodičů a zůstávala až do mezních hodin v družině. Měla jsem dobré známky, všechny holky se mi posmívali, psychicky mne šikanovali, pro kluky jsem neexistovala. Jediný spojenec byl pro mně třídní učitelka. Školní psychologové vždy vše zhoršili,když jsme nahlásili, že mně šikanují, začli to nahlas vyšetřovat, bylo to ještě horší, než před nahlášením situace. Nechtěla jsem chodit do školy, simulovala jsem nemoc, jenom abych do té školy nemusela. Bylo to hrozné. A čkoliv jsem prošla 3 školy přehem základky, kvůli stěhování. Vždy když jsem se s někým zkamarádila, myslela jsem si,že jsou to ti pravý kamarádi, ne jenom spolužáci, stejně nakonec následovalo po nějaké době psychické šikanování, odsedávání v lavici a v jídelně mi zakazovali, abych s nimi seděla. Nevadilo by mi kdyby mi ubližovali fyzicky, protože to psychické leckdy bylo dvakrát horší. Hlavní vliv to mělo na moje sebevědomí..

Na střední jsem se utvrdila v tom, že si žádné kamarády dělat nebudu. sedla jsem si do prázdné lavice, nemluvila s nikým. Jenže ke mne do lavice si přisedli dvě holčiny, zajímali se o mně, tak jsem znovu začala věřit, že bych mohla získat ty pravé kamarády. Na konci střední jsem se nakonec bavila v pohodě i s kluky:), se všemi spolužáky jsem vycházela. Ale i tak byly během těch 4 let doby, kdy mně pomlouvali, smáli se mi do obličeje, nechtěli se mnou sedět, vylučovali mně z kolektivu. Nakonec jsem vyšla ze střední a zůstali mi odsud 2 věrné kamarádky, kteér mně berou takovou jaká jsem a ráda je vidím. Ale už nikdy ze see nedostanu pocit, kdyz patřím do nějaké party holek a najednou se ta parta chová, jak kdybych do ní nepatřila, nemluví na mně, ignorují mně. Vždy pak propadám pocitu, že jsem vzduch, neviditelná, že to bez nich nezvládnu, že jsem zas naletěla... :(

Nyní jsem už druhým rokem na vysoké škole, mám tu dívčí třídu. První rok byl super, s třemi holkami jsem si padla do noty, trávili jsme spolu většinu volného času. Dokud se do naší party nepřipletla jedna holčina. Od té doby mne ona v této skupině nahrazuje. Zas jsem vyřazována, opět mně to zraňuje, a ničí mně že s tím nic nezmůžu... Sice jsou studenti chytřejší na vysoké škole, tolik se neposmívají, více pomáhají, když vám něco nejde, občas jsou i fajn. Ale někdy si připadám tak sama...:( a to ikdyž mám rodinu a sourozence.. Vždy jsem si přála najít partu přátel, kde se budu cítit dobře, se kterými bych jednou jela na vodu, stanovat, na festivaly. Dosud jsem tuto partu nepotkala.... Díky zájmům, jsem našla svojí ted už 4 rokem nejlepší kámošku, spřízněnou duši, kterou jsem hledala nespočet let. Můžu jí říct cokoliv je mi oporou, díky ní se cítím lépe, součástí něčeho velkého.

... Moc jí děkuju za to, jak se ke mně chová, jak mně bere a že díky ní, těď znám i další holčinu, se kterou pořádáme pravidelně dívčí párty a já jsem konečně šťastná. Plánujem spolu výlety do zahraničí, za památkami, krásami cizích měst. Moc se těším, a vážím si jejich přízně. 

Jestli někdo z Vás, který čtete tento článek, jste někdy zažíval něco podobného, je mi líto, že Vás to potkalo. Můžu Vám jen popřát štěstí na ty správné kamarády. Já ikdyž se ve škole cítím, tak jak píšu výše, mám mimo školu pár opravdu pravcýh přátel, které jsem hledala celé své studium. A jsem za to hrozně ráda a vděčná osudu, že mně s těmito báječnými lidmi dal dohromady, protože bez nich bych něměla takový život, jako mám! :)

Děkuju Janče Maškové, Jirkovi Žílovi, Janě Valachů, Kristýně Žůrkové, Mili Grňákové, Ivaně Janochové, Fanymu Zabilkovi, Endymu Habrdovi, Vaškovi Ryplovi, Michaele Plevové. Vážím si Vás, vaší přízně a kamarádství, které se mnou udržujete, mám Vás  moc ráda a jsem ráda že jsem Vás mohla poznat. Díky Vám mám život barevnější :)

Abych tento článek dokončila, vlastně tento můj životní příběh má spíše víc negativ než pozitiv. Ale přeci jenom nějaké to pozitivum jsem našla, když jste sami, naučíte se spoléhat pouze sami na sebe, jste více soustředění na danou látku, více samostatní a odvážní. Dále jsem se naučila více věřit sama sobě a svým pocitům, dojmy a pohledy kolemjdoucích házím za hlavu. Jsem jen já, moje tělo, moje myšlenky, ikdyž nejsem dokonalá, mám větší sebevědomí, než na základní škole a jsem za to ráda. Mám ho silnější díky těm pravým, kteří mně nenechali jen tak žít, ale donutili mně přemýšlet nad životem, lidmi a přožívat každý okamžitk. A myslím si, že i tohle je v životě důležité. Tak, pro dnešek je to vše, loučí se s Vámi vaše SOVIČKA, třeba zas někdy napočtěnou ;)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře